Regionální létání s Cape Air

Když se budeme bavit o vnitrostátním létání v USA, tak existují v podstatě 3 možnosti. Prvně můžete cestovat s běžnými dopravci, kteří patří k těm největším na světě. Jde předně o American Airlines, United Airways nebo Delta Airlines.

American Airlines — Boeing 737-800

Druhá možnost jsou nízkonákladoví dopravci, jmenovitě jde o Spirit Airlines, Frontier, Alaska, Southwest apod. Dohromady obsluhují stovky vnitrostátních spojů napříč celými Spojenými Státy a dostanete se s nimi téměř všude.

Spirit Airlines — Airbus A320neo

Pak je tu ale třetí možnost. Malí dopravci, kteří zpravidla spojují větší letiště s těmi malými. Velmi malými. Jmenovitě jde třeba o Cape Air nebo Air Choice One. Tito dopravci jsou zajímaví předvším tím, že létají s malými, v letecké dopravě ne zcela běžnými letadly. Na linkách těchto dopravců se můžete setkat s typy jako je Cessna 402, Beechcraft 1900, Cessna 208 a další zajímavé kousky. Tato letadla mají z pohledu běžných civilních letadel velmi malou kapacitu, jedná se o jednotky až velmi malé desítky pasažérů. A to s sebou přináší do civilní letecké dopravy řadu zajímavostí a situací, se kterými se běžně nesetkáte.

Cape Air — Cessna 402C

Při mé zářijové cestě do Chicaga jsem tyto dopravce logicky vyzkoušel. Volba padla na Cape Air s ohledem na cenu letenek a další program na místě. Naordinoval jsem si celkem 4 lety rozložené do přeletu z Chicaga ORD do St. Louis STL s přestupem v Decaturu DEC a druhý den na otočku do blízkého Owensboro OWB.

Cape Air operuje na ORD z vnitrostátního terminálu T3 společně se Spiritem a American Airlines. Cape Air sice nabízí online check-in, nicméně i tak si musíte na přepážce vyzvednout boarding pass.

Terminál 3, sektor K

Je to i z toho důvodu, že se musí zvážit vaše zavazadlo a nahlásit vaše váha. Ano, čtete správně. Je to z toho důvodu, protože Cessna 402 je skutečně malé letadlo a je nezbytné znát kompletní hmotnost jednak kvůli výpočtu množství paliva a taky vyvážení letadla, jelikož veškerá zavazadla se nakládají do přídě letounu a podle hmotnosti se rozesazují i cestující na palubě.

Nakládání zavazadel

Takže přidělené sedadlo na boarding passu je k ničemu stejně, jako sáňky v létě. To jsem zjistil hned při prvním letu, u kterého jsem nastupoval poslední a tím pádem skončil v zadní části. Nechápejte mě špatně, v tomto letadle není špatné místo, ale o tom potom.

Výhled ze sedadla v zadní části kabiny

Zajímavý je taky samotný boarding, ten na ORD probíhá výhradně z gatu L11A. Funguje tak, že si zodpovědný pracovník 20 minut před plánovaným odletem posbírá svých pár cestujících, vybere palubní vstupenky a odvede na tarmac (letištní plocha sloužící k odbavování letadel) k letadlu. Výtahem.

Cape Air — Cessna 402C

Po naboardování proběhla krátká bezpečnostní instruktáž od prvního důstojníka a již v tento moment bylo vidět, že si oba pánové létaní náramně užívají. Na palubě vytvořili velmi přátelskou atmosféru a mohli jsme nahazovat. Při pojíždění po ploše na ORD je všechno… obrovské. I malý Embraer 175 se, při pohledu zespodu z malé Cessny, zdá obrovský.

Air Choice One — Cessna 208

Po vzletu z dráhy 28R a mírné levé zatáčce na přidělený vektor se mi otevírá pohled na obří ORD a jeho směsici pojezdových, vzletových a přistávacích drah, stojánek, provozních budov a dalšího vybavení. Pohled je to skutečně spektakulární. Z němého úžasu se k sobě vracím ve 3000 stopách, tedy 910 metrů nad zemí, přičemž postupně nastoupáme až do FL90, tedy 2740 metrů nad zemí.

Pohled na letiště Chicago O’Hare

Let jako takový trval něco málo přes hodinu a logicky byl kompletně bez servisu. Jednak díky stísněným podmínkám na palubě, ale taky kvůli tomu, že letadlo je po celou dobu letu mnohem živější, než, řekněme, běžná letadla. A to poslední co chcete, jsou létající předměty na palubě s kompletně otevřeným kokpitem. Vzhledem k hluku nebylo možné na palubě s kýmkoliv mluvit.

Výhled dopředu
Výhled doleva

I přes relativně nízkou cestovní hladinu jsem cítil při klesání nárust tlaku, což mi způsobilo nepřijemnou bolest na čele, protože jsem, jako obvykle, podcenil situaci a po dlouhé cestě z Evropy jsem si přivezl rýmičku. Ta ale po chvíli odezněla a my jsme pravou zatáčkou zahájili vizuální přiblížení na DEC a po chvíli přistáli. Z pohledu cestujícího je letadlo mnohem méně stabilní a každý menší poryv větru dokáže letadlo vcelku hezky povodit. I přesto jsme sedli jako do peřin. Ačkoliv já jsem si to náramně užíval, tak nejednomu cestujícímu by to mohlo rozhodit pajšl. Tomáši zdravím tě!

Krátké finále na RWY18

Po přistání všichni cestující vystoupili, rozebrali si svá zavazadla a odjeli domů. Tedy kromě mě, já měl 2 hodiny do dalšího letu. Letiště v Decaturu je velmi malé a ten den odbavovalo jen 3 lety, dohromady sotva 20 cestujících.

Veřejná část terminálu
Přístup ke gatům a bezpečnostní kontrole

Vzhledem k velikosti letiště zde není transit. Proto je nutné i při přestupu projít bezpečnostní kontrolou. To je otázka pár minut na celé letadlo a je velmi přátelská, přesto však důkladná. Což je spíš ponižující, protože kvalita TSA není zdaleka taková, jak se říká. Cape Air, což je jediný dopravce na tomto letišti, nabízí cestujícím v gatu vodu zdarma, která je k dispozici v lednici.

Těsně před boardingem jsme odevzdali zavazadla a chvíli na to se vydali k letadlu. Po zkušenosti z prvního segmentu jsem již měl situaci maximálně pod kontrolou a výpravu cestujících jsem z pole position vedl. Ramp agentka byla sice trošku nasraná, ale já byl odhodlaný tento závod vyhrát. Za každou cenu. Zaslouženě jsem vyfasoval sedačku hned za kapitánem, takže jsem měl výborný výhled jak ven z letadla, tak i do kokpitu. Let probíhal standartně a po přibližně hodině letu jsme šli na přiblížení do STL. Sedali jsme na dráhu 12R a zajímavá byla rychlost přiblížení a přistání.

„Lineup RWY18 and cleared for take off.“
Přistání v St. Louis na RWY 12R

Cestovní rychlost je u Cessny 402 někde mezi 150 a 190 uzly podle výšky, počasí, hmotnosti apod. U letišť s větším provozem, zvlášť ve špičce, se skládají jednotlivá letadla do řady za sebe a přistávají jedno za druhým. Mají mezi sebou určitý rozestup, zpravidla 3 námořní míle, tedy 5,56 km. Ten není komplikované dodržovat v momentě, když se provoz skládá z letounů, které mají podobné výkonostní charakteristiky a přibližovací a přistávací rychlosti. Jinými slovy letadla mohou plynule přistávat a nehrozí, že se navzájem doletí. Problém u takto malé Cessny je v tom, že přistávací rychlost je méně než poloviční a to s sebou nese mírné komplikace do provozu. V praxi se to řeší tak, že jsme pokračovali plnou rychlostí co nejblíž dráze a teprve krátce před prahem dráhy šlo letadlo do přistávací konfigurace, snížila se rychlost a přistáli jsme na dráhu, na které jsme naopak po dosednutí zasunuli odklápěcí klapky (druh vztlakové mechanizace) a mírně zvedli rychlost, aby se letadlo dostalo co nejrychleji z dráhy a uvolnilo prostor dalším letadlům. Nejde o nic neobvyklého nebo nebezpečného, jen je to z pohledu cestujícího všechno takové… rychlé a živé.

Po svižném pojíždění jsme zaparkovali v části letiště, které odbavuje lety těchto společností a jsou zde patřičně upravené stojánky. Nabrali jsme si příruční zavazadla a odebrali se k výtahu do budovy terminálu. Část cestujících pokračovala dál na linkách American Airlines, protože Cape Air má tzv. codeshare spolupráci s dalšími dopravci a můžete se tak i s běžnou letenkou od AA dostat na palubu Cape Air.

Stojánka upravená pro odbavení malých letadel

Letiště Lambert Field v St. Louis je pro letectví významné letiště. Předně proto, že je pevně spojené se začátky létání, a to z velké části díky Charlesi Lindberghovi, který zde začínal svou kariéru v letectví a v roce 1927 poprvé přeletěl Atlantik. Lambert Field bylo taktéž první letiště na světě s řízením letového provozu. Svého času zde měly primární hub legendární TWA a ikonická budova terminálu T1 od amerického architekta Minoru Yamasaki značně ovlivnila budovy terminálů na JFK v New Yorku a CDG v Paříži.

Řídící věž a ikonický Terminál 1
Interiér Terminálu 1
Prostor pro venčení psů s umělým trávníkem i hydrantem

Terminál 1 spojuje s terminálem 2 a centrem města šalinovlak MetroLink, konkrétně červená linka, která se v centru zčásti překrývá s modrou linkou. Jednosměrná jízdenka stojí 5 USD ve směru z letiště a 2,50 USD směrem na letiště, což je standardní cena jednosměrné jízdenky v rámci systému MetroLinku, který doplňuje síť autobusových linek MetroBus, s cenou 2 USD za jízdu. Více zde. Odjíždím tedy do města na Airbnb bojovat s jetlagem a nabrat síly na další den.

Moje základna na týden v St. Louis

Je brzké ráno, díky jetlagu vstávám bez většího přemlouvání a vyrážím směrem STL, odkud letím na jednodenní výlet do 330 kilometrů vzdáleného města Owensboro. To je zajímavé například tím, že jde o partnerské město města Olomouc.

Průhled na ikonickou budovu terminálu T1

Na STL operují malí dopravci z terminálu T1 a standardně je nutné dorazit k přepážce checkinu  nahlásit váhu a zvážit zavazadlo. S palubní vstupenkou pak vyrážím skrz bezpečnostní kontrolu ke gatu. Cape Air na STL používá výhradně gate C7, kterým jsem se o den dřív dostával z letadla do terminálu. Boarding u těchto letů začíná začíná 15 minut před odletem, ostatně u 7 lidí je to tak akorát. Ještě před zahájením boardingu jsem si nechal vytisknout druhý boarding pass, abych jej mohl založit do sbírky a jeden odevzdat při nástupu.

Gate C7 s váhou a výtahem na plochu

Průběh třetího letu byl v podstatě totožný. Při nástupu jsem vyfasoval sedačku za FO, tedy prvním důstojníkem, v tomto případě kopilotkou Lisou, která vedla letadlo při startu i přistání.
Po přistání jsem si na zemi všiml dvou F-16 a jedné C-130. První kousky letecké techniky na blížící se letecký den. Když se zamyslím nad technikou letošního CIAFu… ne, nechme to být, to sem nepatří.

First officer Lisa

Při vstupu do terminálu vítají cestující nápisy v různých jazycích a díky partnerství s Olomoucí nechybí ani čeština. Letiště, stejně jako v Decaturu, je miniaturní a čas potřebný ke zdolání cesty z letadla ven před budovu letiště je vzhledem ke krátkému trvání neměřitelný a pro účely výzkumu jej zaokrouhlím na “méně než minuta”.

Letiště není logicky s centrem spojené veřejnou dopravou, protože provozovat autobus pro 14 lidí denně, kteří navíc přijedou vlastním autem, nedává smysl. Stejně tak pro jednoho zbloudilého turistu z východu. Přestože jsem si mohl zavolat Uber nebo Lyft vyrazil jsem do 5 km vzdáleného centra města pěšky, protože takto rád poznávám místa. Procházkou okrajovými částmi města, kde žijí běžní lidé a mám tak příležitost vidět místa, která zůstavají běžně mimo turistický radius.

Are you somebody that God can trust?

Padesátitisícové městečko Owensboro je úplně jiná Amerika, než si ji možná většina z nás představuje. Čisté, klidné a praktické místo pro život. Tak mi to popisoval Kurt, který zde žije. Shodli jsme se na tom, že takto žije většina Američanů. V podstatě úplný opak metropolí typu Los Angeles, San Francisco, Chicago, nebo New York.

DC3 nad Owensboro — z 16 000 vyrobených kusů je dnes letuschopných jen 300
Owensboro Convention Center

Pro cestu z centra města na letiště jsem měl v plánu použít žlutou autobusovou linku za 1USD, která projíždí přibližně 1 kilometr kolem letiště, ale samozřejmě jsem ji o pár minut nestihl a dalším spojem, který odjížděl za hodinu, bych vzhledem k dopravní situaci odlet nestíhal. Zvolil jsem tedy Lyft a dobře jsem udělal. Cesta byla rychlá, pohodlná a s řidičem jsme se bavili o letadlech samozřejmě.

Budova letištního terminálu

Na letiště jsem dorazil s více než dostatečným předstihem, což byla v tomto případě necelá hodinka. Na takovém letišti s tímto provozem se stačí dostavit k bezpečnostní kontrole 15 minut před odletem… a i tak budete 10 minut čekat, než se něco začne dít. Zašel jsem na přepážku vyzvednout palubní vstupenku, převážit zavazadlo a nahlásit váhu. O kilogramech paní slyšela patrně poprvé v životě, tak jsem přeskočil přepážku a zvážil se na váze pro zavazadla.

DIY Starbucks a pítko na vodu

Prošel jsem bezpečnostní kontrolou, v gatu čekal na další cestující a v ten moment jsem ještě netušil, co mě čeká. Chvíli před odletem přišel kapitán, prohodil s cestujícími pár slov a odebral se k letadlu. A mně stále nedocházelo, co mě čeká. Při boardingu jsem tradičně vedl celou skupinu, abych seděl vepředu. Když jsem nastupoval do letadlo, došlo mi, že na tomto letu nebude kompletní posádka. Logicky tedy přišla otázka, zda si můžu sednou vedle za knipl. “Samozřejmě, jsem Rob, a ty?” A tak jsem letěl zpět do STL v kokpitu. Je-li na letu jen jednočlenná posádka, místo se obsazuje až v případě, že je letadlo plně obsazené, ale samozřejmě záleží na posádce a kromě jednoho letu jsou to všechno velmi přátelští lidé a je možné kde co.

Cessna 402C a nejlepší místo v letadle

Zhruba hodinový let probíhal tak, jak by člověk v tomto případě očekával. Vzhledem k mé pozici jsem měl vše pod kontrolou a byl připraven v případě komplikací řízení převzít a letadlo bezpečně dopravit do cíle. Naštěstí, pro všechny zúčastněné, to nebylo třeba. Vystoupali jsme až do 13 000 stop kvůli oblačnosti, kterou jsme přelétali.

Přelet stratokumulu (druh oblačnosti)

K St. Louis jsme přilétali z východu, takže se před námi otevřel výhled na město a Gateway Arch, kovový oblouk připomínající význam města pro osidlování amerického Západu v 19. století. Povětrnostní podmínky nebyly zcela ideální, takže závěrečné přiblížení a přistání byla značná divočina, kterou jsem si náramně užil. Vítr si s letadlem doslova pohrával a mě nejvíc fascinovalo, s jakou lehkostí Rob letadlo vede a moc dobře ví, co mu to letadlo dělá pod prdelí.

Saint Louis a lesknoucí se Gateway Arch
Ikonická budova terminálu T1 — STL

Přistání bylo opět jako do peřin a svižným tempem jsme se dostali do hloučku dalších letadel na stojánku. Cestoval jsem jen na lehko, s malým batohem, který byl uložen v prostoru za motorem. Po výstupu z letadla jsem si batoh vzal a celá skupina jsme odjeli výtahem do terminálu do gatu C7. Tady pro mě tato část cesty do Ameriky končí.

Co říci závěrem? Já jsem si to maximálně užil a při dalších cestách do USA si to zase budu užívat. Může se zdát, že celá ta sranda stála ranec, ale opak je pravdou. Za všechny 4 lety jsem nedal víc, než 3 000,- Kč. Dokonce let z Chicaga přes Decatur do St. Louis byl levnější, než přímý let s AA.

V blízké době (jaro 2020) budu podobnou cestu opakovat a rád s sebou vezmu i další cestovatele, kteří by chtěli nahlédnout o kousek dál, než je běžné. Chcete-li se mnou na podobnou cestu vyrazit, určitě se mi ozvěte. Stejně tak dejtě vědět s dalšími dotazy, které se týkají cestování, rád předám své zkušenosti dál.

Napsat komentář